2009年 02月 25日 水曜日 15:05
Tue 24 Feb – Maxïmo Park, Kill The Dandies!
Na první zastávce sympatické kytarovky s anglickým akcentem v pražské metropoli jsem nesměl chybět. Maxïmo Park letos vydají svou třetí studiovou nahrávku a dělají si tak před ní trošku vzruch. Odstartovali tak můj nejnabušenější koncertní týden v historii. A můžu říci, že dost slušně.
Před Roxy se to šrotilo jako vždy už kolem údajného začátku, dovnitř se dalo dostat ale až tak po půl hodince. Dole nás se ženou uvítal připravený merchandise s trikami, hrnečky a šálou, o které ovšem nikdo nejevil zájem. Vyhrávala tedy trička, jen jsem si bohužel připadal trošku jako v outletu, protože sehnat požadované číslo požadovaného trička bylo nemožné a muselo se začít s kompromisy. Když jsme tedy vystáli dlouhatánskou frontu na šatnu a byli několikrát předběhnuti Italy, šli jsme doplnit tekutiny. Naprosto otřesný Mušketýr trestal moje chuťové pohárky, stejně jako ženu proháněla sycená Mattonka. Na pódiu dobrou půlhoďku už ale křepčili čeští Kill The Dandies!, pohrobci po Moimir Papalescu & The Nihilists, kteří mě však praničím nezaujali a potvrdili mi tak, že česká scéna je pro pro mě jedno velké passé. Když jsme se tedy dotlačili k pódiu, mistři hráli svůj poslední kousek, což byla při pohledu na v zápalu kroutící se klávesistku docela vítaná věc. Klidně mě teď zaházejte kamením a čímkoli, říkejte mi kulturní barbare, ale ta hudba mě nebavila, nic mi neříkala, a to si o sobě troufám tvrdit, že jsem hudebně velice otevřený.
http://woko.snedl.net/wp-content/uploads/2009/02/dsc03293-400x300.jpg
Překvapením se stal pohled na hodinky, které ukazovaly teprv 20:15. Pikolíci a fachmani už šukali po pódiu, vyměňovali a ladili instrumenty, otevírali minerálky a tak vůbec, známe to. Příšerná předělová diskohudba dozněla přibližně po 30minutách a na pódium si vyšlápla pětice z Newcastlu. Jekot fanynek jako na koncertě Luneticů jsem sice nečekal, ale byl alespoň po pár vteřinách přehlušen pozdravy Paula Smithe od mikrofonu a prvními akordy nové skladby z připravovaného alba. I když to teď může znít buhvíjak, tak jsem byl neustále rušen zpěvákovým rozkrokem, protože se nám zdálo, že má rozeplý poklopec a uletí mu sportovec. To se však pak hned vyřešilo tím, že má prostě takhle divně ušitý kamaše a už jsme měli klid. Inu, po novince, která mě upřímně zase tak nezaujala, začali hrát dobře známé fláky ze svých dvou desek. Kompletní tracklist máte niže, nicméně Girls Who Play Guitars byla naprosto fantastická, celý klub jen hřměl a snad každý v publiku se při refrénu přidal. Stejné se dělo i při takových Limassol, Our Velocity či Apply Some Pressure. Prostě se všude hopsalo a jásalo a mávalo končetinami. Paul Smith předváděl naprosto famózní energickou show, vystupování si očividně užíval. Lehce mu sekundoval Lukas Wooller u kláves, zatímco zbylí Archis Tiku s basou, Duncan Lloyd na kytaru a Tom English u bicích zůstali soustředeni na své nástroje a po pódiu zásadně nehopsali. Za celou tu hodinku, co tam tak Angličané křepčili, jsme se dočkali tuším čtyř nových písniček, z toho dvě ještě nikdy nikde nezazněly a Čechy je tak slyšely exluzivně poprvé. A i když mě opravdu nezaujaly tolik jako hitovky z předešlých desek, je na co se těšit, song Tanned zněl velmi slibně. Těším se.
Koncert tak skončil vydařeně, vystoupení kapely fantastické, jen jsem se zase na chvíli styděl být Čechem. Sál byl rozdělen na dva sektory, vpravo se pokyvovalo a pozpěvovalo, zatímco vlevo se nadšeně skákalo a ječelo, což se bohužel někdy v polovině koncertu nepěkně zvrhlo. Několik panáčků si zamyslelo, že odteď by bylo dobré pogovat, takže začly příšerné strkanice a mačkanice. S Dani jsme bohužel stáli na hranici tohoto bordelu, takže jsem ze sebe udělal mantinel a odstrkával tak veškeré pogery zpátky do kotle. Když však už podesáté do mě strčil stejný, příšerné zpocený, smradlavý a opivěný debil ve žlutém triku, nezbývalo než se ohánět lokty. Inu, když už poguje, tak ať to má se vší parádou. To se mu ale zjevně nelíbilo, takže začal schválně dotírat, stejně jako jeho kamarádi, obzvlášť vysoký bloňdák s piercingem v jazyku (to se u chlapů dělá?). Schytal jsem nějaký ten loket do hlavy, nějakou tu facku zezadu a neustále strkání. U posledního songu už nám to nedalo a šli jsme pryč. Věřím, že i na některé kousky od Maxïmo Park se dá do sebe bezcílně vrážet, ale když už teda dělám bordel, tak s někým, kdo o to stojí. Možná je to trochu i moje vina, že jsem nás postavil doprostřed třetí řady, ale při kotlování do mě vráželi i jiní, kteří po mém všeříkajícím pohledu a šťouchanci pochopili, že jim to nežeru, šli se strkat jinam a už jsem je neviděl. Ale namachrované kokoty, kteří si dají pár piv, jdou na koncert prostě dělat bordel a otravovat ostatní, řvát na všechno: "Éééééééé!" a schválně někoho provokovat, ty opravdu nemusím.
Setlist:
01. Wraithlike
02. Our Velocity
03. Clinch
04. Cloud Of Mystery
05. Girls Who Play Guitars
06. Clinical
07. Signal And Sign
08. Limassol
09. Tanned
10. Questing
11. Apply Some Pressure
12. Nosebleed
13. Roller Disco
14. Another World
15. The Coast Is Always Changing
16. Books From Boxes
17. That Beating
18. The Night I Lost My Head
19. Going Missing